|
JOHN
McENRŒ ( ☼ 16.2.1959, WIESBADEN, BRD)
VÍTĚZ
WIMBLEDONU 1981, 1983, ve čtyřhře s Flemingem 1979, 1981, 1983;
MISTR USA
1979–1981; ve čtyřhře s Flemingem 1979, 1981.
Člen
vítězného týmu Davis Cupu 1978, 1979, 1981.
Čtvrtého července léta Páně 1981
ukazovaly rafičky času na centrálním wimbledonském dvorci údaj 17.29 PM, John
McEnrœ zahrál forhendový volej k čáře a Borg na něj už nedosáhl. Američan
klesl do kolen, sevřel ruce v pěst a ukázal okázalé gesto směrem
k tribuně, kde se objímali jeho rodiče John & Kay, zatímco jeho
třináctiletý bratr Mark už mával lahví šampaňského. Pětkrát za sebou vyhrál
Borg tento turnaj, vynikající sérií jednačtyřiceti vítězství. „Myslím si, že
tenhle rekord v budoucnu asi nikdo nepřekoná,“ řekl mlčenlivý Švéd před
nějakou dobou. Už v semifinále se musel hodně poctivě namáhat. Prohrál první
dva sety s Connorsem, první dokonce 0:6, Američan hrál jako vzteklý,
tloukl do míčů od základní čáry takovou silou, že Švéd byl horší i
v dlouhých výměnách. Ale takový koncert Connors nemohl ustát donekonečna,
zvlášť poté, co Borg zpřesnil hru. „Jsem psychicky vyčerpán, ale myslím si, že
se to v zápase s McEnrœm neprojeví,“ sdělil pak plný kuráže před
novináři. McEnrœ měl cestu k finále snadnější. Aspoň se to tak zdálo.
Bojoval o ně s osmadvacetiletým Australanem Rodem Frawleyem, který sice v tom
roce prohrál na pěti turnajích v prvních kolech, ale ve Wimbledonu byl
v semifinále! Bylo lhostejné, že na světovém komputeru byl u čísla 112, do
Wimbledonu přijel s jediným receptem: Tref se, nebo chcípni jako umíráček!
V semifinále tedy „podlehl hřmotné přesile“.
John McEnrœ začal hrát tenis
v osmi letech, ve dvanácti se ho ujal vynikající australský trenér Harry
Hopman. Pochází z newyorské čtvrti Queens jako věrozvěstové s odvahou
v „Rising Hell“ Run DMC nebo čarozvěst pantera od neškodného pousmání jara
LL Cool J, a chtěl být vždy jedničkou pod sluncem. „John byl vždycky takový,“
říká o něm táta. „Už ve škole hrál nejlíp ze všech dorostenců kopanou, ale i
košíkovou nebo americký fotbal, ale jemu to nestačilo. Být nejlepší ve třídě,
to mu nestačilo. Chtěl překonávat sám sebe.“
Jako třináctiletý viděl poprvé Borga,
sbíral mu ve Forest Hills míčky. „Byl o pouhé tři roky starší než já, bylo to
pro nás oba první otevřené mistrovství. Sbíral jsem míčky po celou dobu turnaje
a asi se mnou byli spokojeni, protože jsem dostal pozvání, abych sbíral i
napřesrok.“
Vždycky dělal něco jiného než všichni
umírněnci kolem. Patřil k černým ovcím, protestoval, jeho názor zněl
zásadně ze zásady opačně. Pil pivo, nejednou se načepoval podstatně větší
kubaturou, než měl. Při hře se hádal. Patřil k nejdůraznějším hráčům.
Tenis začal hrát v Port Washington Tennis Academy, ale když tam
v noci spustil poplach, podmínečně ho vyloučili. Pak na turnaji
v Catskillsu zapálil v hotelu utěrky a musel odejít definitivně.
„Nikdy jsem doma neměl klid. Táta na
mě ječel, a když věděl, že se mýlí, ječel o to víc decibelů naráz.“
V roce 1976 se stal juniorským
mistrem USA, dostal se do semifinále juniorky Forest Hills, ale na světovém
žebříčku juniorů dopadl až jako šestý perfekcionista. Pak ho nasadili jako
trojku na tradičním juniorském turnaji Orange Bowl v Miami a začal se
prosazovat. V roce 1977 už o něm věděla celá zvídavá planeta. Zjara
přilítnul do Stockholmu, kde chtěl Borg v domácí Královské hale vyhrát
mezinárodní mistrovství Skandinávie. Ale zdravě oprsklý McEnrœ nedbal na
legendy. Nejprve porazil Kodeše, pak Tima Gulliksona, Holanďana Okkera a ve
finále i Borga 6:4, 6:3. Na turnaji neprohrál ani set. Tehdy dvaadvacetiletého
Borga poprvé porazil mladší benjamínek, než byl sám. „Hlavně jeho servis mi
dělal hrozné potíže, tlačil mě ven z dvorce, Američan pak měl dostatek
času zakončovat míče,“ prohlásil po utkání. „Nepřeceňujme Američanův
stockholmský úspěch,“ napsaly tenisové magazíny. „Bude muset své stockholmské
výsledky potvrdit.“
Psal se rok 1977, Wimbledonu bylo
úctyhodných 100 let a McEnrœ přijel do Londýna vyhrát juniorku. Už se mu to
předtím zadařilo na Roland Garros v Paříži, věřil, že mu to vyjde i na
anglické půdě. Přihlásil se také do kvalifikace hlavní soutěže, chtěl si jen
zvyknout na wimbledonské dvorce, ale postoupil. „Aspoň budu mít šanci se
rozehrát,“ říkal po postupu. Bylo mu jedno, že má ve své skupině tenisty typu
Tannera, Ramireze, Panatty a Denta. Ve čtvrtfinále Australana Denta porazil
6:4, 8:9, 4:6, 6:3, 6:4 a Wimbledon žasl. McEnrœ byl nejmladším (jen
Rosewallovi nebylo ve čtyřiapadesátém ještě dvacet) semifinalistou stoleté
historie turnaje, ve kterém po pětadvaceti letech znovu někdo postoupil
z kvalifikace až do semifinále! Tam ho čekal krajan Connors, vyhrál nad
ním 6:3, 6:3, 4:6, 6:4, ale na Borga nestačil. „Tenhle stupidní mlíčňák se bude
ještě dlouho muset učit od starých psů. Mě může porazit leda snad jen
zraněného,“ prohlásil nechutný tón Connorse na Johnovu adresu, ale ten se
nenechal tak snadno odradit. Jako by věděl, že tato slova v budoucnu
Jimmymu mnohokrát omlátí o hlavu a ještě s brilantnější jízlivostí.
Ano, svět už ho začal brát na vědomí.
A musel si začít zvykat i na jeho chování.
„Má vše, co vynikající tenista
potřebuje. Má i nebezpečný zabijácký instinkt. Jen by se měl občas taky
zasmát,“ říká o něm Ilie Nastase. „John je stejně jako já typ pro obecenstvo.
Tenis je dost nudný, kdyby existovali jen účetní jako Borg, nikdo by na nás
nepřišel.“ A to měl McEnrœ u Nastaseho vroubek. Při exhibici na Jamajce hodil
Američan raketu přímo na Rumunovu hlavinku. Ten se překvapeně zmohl na feedback:
„Lidi, ten chlápek je horší než Connors a já dohromady!“
Rozhodčí se na něj začínají mračit,
diváci vždy čekají, čím je překvapí. Na podzim roku 1978 hrál v Basileji,
provokoval publikum, ale čím víc je dráždil, tím líp hrál. „Musím mít pocit, že
lidi má hra dovede napínat.“ I noviny už začínají mít k jeho chování
výhrady. „Jeho obličej vypadá jak irská brambora,“ tvrdí anglický Observer.
„Moc se s novináři nebav,“ radí Johnovi otec, „víš jasně, že všechno, co
před nimi prozradíš, se může objevit černé na bílém.“ Otec McEnrœ, kdysi
důstojník letectva, si cení disciplíny, peprná matka, zdravotní sestra, by
samozřejmě chtěla mít ze syna spořádaného důstojného občana, jak zákon Ucle
Sama na ulicích káže. „Dali jsme mu do vínku, aby se vždy zachoval jako
gentleman, ale lidé nejsou cvičené automaty.“
Po úspěchu ve Wimbledonu 1977 se
McEnrœ protlačil v komputeru vzhůru. Když odjížděl poprvé bojovat na
wimbledonský trávník, byl na 233. pozici, ke konci stejné sezóny byl už
jedenadvacátý na světě! V roce 1978 je v semifinále Forest Hills a
prvně mezi desítkou nejlepších tenistů modré planety. Za rok vyhrává první
turnaj Grand Slamu, když ve finále Flushing Meadow likviduje z cesty
Gerulaitise, taktéž US taktika. Navíc šokuje tenisový svět přesvědčivým
vítězstvím v Turnaji mistrů. Porazil Connorse, Ashe i Solomona,
v semifinále Dibbse a ve finále opět více blednoucího Ashe. Je už jasnou
americkou klasikou, třebaže se to Connorsovi vůbec nehodí do krámu. „Ten klacek
si myslí, že se na místě jedničky zabydlí, ale to se pěkně plete,“ tvrdí Jimmy.
To už má McEnrœ za sebou i první zápasy v Davisově poháru, nastoupil i ve
finále v Palm Springs proti Velké Británii, vyhrál obě dvouhry. Američané
zvítězili 4:1, John Lloyd, který s ním nevyhrál ani set, po utkání pohnul
brvou: „Ještě nikdy jsem nehrál proti tak houževnatému tenistovi. Ještě nikdo a
nikde ze mě na dvorci neudělal takové nemehlo jako právě on.“ McEnrœ
v týmu Davisova poháru zůstává co platný, a přestože je tenisovým rebelem,
projevuje o reprezentaci své země velký zájem a ochotně startuje i ve čtyřhrách.
V roce 1981 se probojoval do
finále Wimbledonu. Levák s neuvěřitelným citem v dlani, třeba držící
raketu jen tak ledabyle. Hráč s vynikajícím podáním a výborným volejem,
který umí nejen aktivně bránit ze základní čáry, ale i střelhbitě útočně
přecházet k síti. „Usmrcuje“ odleva. Borg sice získal wimbledonský titul
popáté, ale McEnrœ mu byl rovnocenným soupeřem. Na ukazateli se zůstal smát
stav 1:6, 7:5, 6:3, 6:7, 8:6, Borg získal osmadvacet her, McEnrœ o jednu méně.
Švéd dosáhl 130 bodů, Američan 126. „Moc jsem o tom zápase přemýšlel,“ řekl po
finále McEnrœ. „Sice jsem prohrál, ale mám pocit, že jsem pro tenis něco
udělal. Borg je nejlepší hráč, s nímž jsem kdy hrál a prohrál. Ale mohl
jsem hrát líp, ano, mohl jsem. Měl jsem dost špatný rok, hodně jsem hrál,
dostavilo se i zranění. Pak nadešel tento zápas, a i když jsem nedosáhl svého
cíle, cítím se fajn. Člověk se pak zamyslí nad sebou a musí si přiznat: OK,
stále mi zbývá ještě něco vykonat, ještě není všem dnům konec. Můžeš být daleko
lepší… Každý má ve sportu vyměřený jen určitý počet let, musíte jich tedy
plnými doušky využít. Takový zápas vás přiměje pořád o něco usilovat.“
Donekonečna o tom zápase přemýšlel ve
svém pokoji, v domě na Manor Road v Douglastonu ve státě New York.
Stěnu zdobí velká fotografie z finálového zápasu Davis Cupu v roce
1978, je tu i záběr, jak McEnrœ hopsá radostí po vítězství nad Gerulaitisem ve
finále Flushing Meadow 1979. Pod sklem je i zvláštní věnování starosty velikého
jablka New York Newyorčanovi za to, že vyhrál mezinárodní mistrovství Spojených
států, i stříbrný pohár z Port Washington Tennis Academy, že se právě tam
naučil hrát tenis. Johnova snoubenka ostrá semetrika Stacy Margolinová moc
chtěla vidět ten tie–break, kterým vyhrál čtvrtý set a donutil tak studeného psího
čumáčka Švéda ještě k pátému rozhodujícímu setu.
„Musím najít, Stacy, tu kazetu,“ řekne
a protáhne své údy. Červené trencle obepínají namakané stehenní svalstvo. „Víš,
že jsem se k tomu zápasu nechtěl už nikdy víc vracet.“
„Ale říkals mi přece, že tě ten zápas
znovu naučil ovládat tenis.“
„To máš pravdu. Pochopil jsem spoustu
nových věcí. Začal jsem víc rozumět tenisu a hlavně sobě. A konečně jsem si i
uvědomil, kdo je Borg a jak se na něj musí.“
„Tak to pusť.“
Nasadí kazetu a na obrazovce znovu začíná
wimbledonské finále 1980. McEnrœ naběhne k síti a Borg ho prohodí. „Jak je
ten Švéd zpropadeně přesný,“ uleví si nervový cukanec. Najednou se otočí
k Stacy. „Ale tys chtěla ten tie–break.“ Otáčí zrychlujícím tlačítkem
rekordéru a obraz spěje najednou ke čtvrtému setu. „Tady to je. Tie–break. Víš,
že trval dvaadvacet minut? Ani si to už teď neuvědomuju. Představ si, Stacy, že
si vzpomínám jenom na ticho. Tomu bys nevěřila. Člověk si někdy pamatuje
komické kousky. A dostával jsem křeče v místech, kde jsem je nikdy neznal,
třeba pod koleny. Vzpomínám si i na to, jak jsem se rozčiloval na svou vlastní
únavu. Den předtím jsem totiž hrál s Connorsem.“ McEnrœ přeskakuje místa
podle jeho názoru nudná. Stále obdivuje Borga, jen málokdy pochválí svůj úder. „Podívej
se na něj, je vždycky na místě.“ Najednou vyskočí a zahrozí k obrazovce
odhodlanou pěstí. „Porazím ho, na velkém turnaji ho porazím a srazím na kolena.
Musím ho porazit. Chci porazit jen toho nejlepšího a Borg je nejlepší.“ Stacy
ani nedutá. Zvykla si, že John je takový výbušňák a třaskavina. Křičí, dělá
gesta vzdoru, ale za chvíli ho to stejně přejde. „Víš přece, že jsem nikdy nic
neuspěchal, abych byl úplné číslo jedna. Ale tohle finále mi ukázalo, kudy
půjdu nahoru.“ Na obrazovce už hrají poslední set. „Teď přijde konec všemu,“
špitne tiše John. Pak Borg vyhodí raketu a klekne si na wimbledonský trávník.
John stáhl zvuk, aby neslyšel komentátora juchat nad McEnrœm čili tím slabším.
„Takhle si kleká pokaždé. Pokaždé, ale já ho porazím jednoho krásného dne.“
Přiskočí k obrazovce, je u ní v těsné blízkosti, bláznivě blizoučko.
Jako by promlouval do Švédova ksichtu. „Slyšíš mě? Porazím tě jedna radost a
ten zpropadenej turnaj bude patřit mně!“ Pak televizor vypnul, teatrálně vyndal
kazetu a tiše dodal: „Už je to minulost. Vím, že se o tom finále moc mluvilo,
ale na mě si už teď nikdo nevzpomene. Ten Švéd vyhrál už popáté a je pro lidi
legenda. Až ho porazím, snad si začnou povídat i něco víc o mně.“
Těsně před finále Wimbledonu 1981 Borg
prohlásil: „Vím, že už není možné pořád vyhrávat. A John je sakra výborný
tenista. Má temperament, hraje ohnivý útok, i když je pravda, že se na dvorci
někdy chová podivínsky. Osobně jsem však s ním neměl nikdy žádné problémy.
Myslím si, že není tak zlý pes, jak se od pohledu někdy zdá.“
McEnrœ moc chtěl ten turnaj vyhrát.
Snad potřeboval dokázat, že nemluví do větru. V sekretariátu Wimbledonu se
u jeho jména sčítaly sumy pokut. Hned první den při zápase s Tomem
Gulliksonem házel raketou, řekl rozhodčímu, že je nic netušící moula, hlavního
rozhodčího se nerozpakoval označit za idiota, a když vycházel ze šaten,
halekal, že kromě prestiže už Wimbledon nemá nic. V dalších kolech se
z rozhodčích stali šizuňkové, trdla a dokonalá potupa lidstva. Hlavní
rozhodčí Fred Hoyles si jen povzdechl: „Od té doby, co jsem ve Wimbledonu jako
hlavní rozhodčí, jsem něco podobného nezažil!“ A pak přišla scéna ve Wimbledonu
zcela ojedinělá, nepředstavitelná náhoda. Johnova snoubenka Stacy se nachladila
a odletěla do slunné Kalifornie. Pro novináře to byl možná i pádný důvod, proč
si do Američana ihned rýpli. Začala tisková konference po semifinálovém zápasu
McEnrœ–Frawley:
„Johne, je to pravda, že vás Stacy
nadobro opustila? Prý už má dost vašich kolísavých nálad,“ zeptal se jeden
anglický provokatér v úloze reportéra.
McEnrœ se postavil a zhouknul:
„Houbeles víte!“ Dral se ven z místnosti. V polovině se otočil a
zvýšil hlas: „Do toho vám nic není! Jste všichni lháři! S takovou
sebrankou už nikdy nechci mít nic společného! Je mi z vás na blití!“ A vyběhl
ven. Ale to už se jeden americký novinář vrhl na anglického tazatele, koupil
pěstí do obličeje, ale hned ji inkasoval ten americkej rváč. Pak začala dlouhá
rvačka a ve chvilce leželo na zemi devět statečně neschopných novinářů. Večer
všechno odvysílala televizní stanice BBC a zvala dojatě na finále. „Co podnikne
ten nevychovaný Američan? Čím nás zase ohromí?“ ptaly se noviny.
Ale Američan vstoupil na centrální
dvorec, jako by to nebyl on. Stále si v duchu opakoval větu, kterou mu
řekl černý krajan Ashe těsně před zápasem: „Ve Wimbledonu si musíš uchovat
čistou hlavu, jen tak můžeš vyhrát.“ I on to přece před šesti lety proti
Connorsovi zkusil tímto způsobem a obstál. Na rozhodcovský stolec usedl
sedmatřicetiletý Robert Jenkins z Walesu, ale v té chvíli bylo jedno,
kdo tam sedí. „Jen klid, jen se nerozčiluj, víš přece, co ti doporučil Archie,“
opakoval si i v okamžicích, kdy si myslel, že se rozhodčí pletl.
Nevyčerpával se nanicovatým řečněním, nerozptyloval se. A Borg už jednou musel
ve Wimbledonu prohrát.
McEnrœ zvedl wimbledonskou trofej nad
hlavu, vyfotil se s ní a na chodbě řekl reportérovi americké rozhlasové
společnosti: „Musíte uznat, že jsem se při finále choval úplně vzorně. Chtěl
jsem, aby i Amerika uznala, že jsem nakonec hodný chlapec.“
Pak chvíli pobyl na tiskové
konferenci, převlékl se do texasek a vyběhl ze šaten. Pozdravil se
s rodiči a ujížděl na letiště Heatrow. Tam zmizel z dohledu
novinářům, přičemž roztřískal dva keramické poháry. Běžel pak přes celou
letištní plochu, ke concordu kvůli němu znovu přistavili schůdky. „Zavřete
dveře, honem zabouchněte,“ hlaholil.
Za pár hodin měl začít slavný
wimbledonský candrbál, na kterém vítězové dvouhry tančí sólo a dostávají čestné
členství v All England Clubu. McEnrœa to ale nevzrušuje.
Na Kennedyho letišti se schoval za
letištní budovu. Seděl na bobku a upřeně hleděl před sebe. Bylo ticho, jen
hučení přistávajících leteckých monster a strojů ho co chvíli uvádělo v úžas.
Až ho našli. Šel letištní halou a řekl jenom: „Co vám mám povídat, všechno
víte.“
Novinářům to však nestačilo ke
spokojenosti.
„Porazil jste přeci Borga ve finále
Wimbledonu.“
„Tak vidíte, že všechno víte.“
„Ale ten Švéd je nejlepší tenista na
světě!“
John už odcházel, ale ještě se otočil.
Zvedl ukazovák a řekl větu, která v tom letištním šumu snad ani nebyla
zřetelná svou odpovědí: „Je výborný a patří mezi nejlepší tenisty světa.“ Aby
svá slova zdůraznil, opakoval: „Ano, patří mezi elitu.“
Otočil se a zdekoval se v tom rozpínavém
městě.
|
